Panny Marie Růžencové 2009

Milí čtenáři, modlitba, jak říká svatá Terezie, začíná, jakmile si uvědomíme, ke komu se vlastně chceme obracet. Pokud člověk jen pronáší slova a nezamyslí se na začátku nebo někdy jindy, třeba během dne, ke komu, že to mluví, nedá se říct, že by se modlil. Obrátit svou pozornost k Bohu, k němuž má můj proud myšlenek a citů směřovat, to se zdá být důležitou součástí modlitby, nepochybně i modlitby růžence. Proto je rozumné, že se na jeho začátku vyznává víra (Věřím v Boha…) a také se vzbuzují tři božské ctnosti (požehnaný plod života tvého Ježíš, v kterého věříme…, doufáme…, milujeme…).

Bůh má slyšet naši modlitbu. Ať už jej oslovujeme rovnou, nebo se dovoláváme služby, kterou nám rádi poskytnou svatí, tím že Bohu předloží naše záležitosti, obracíme se k Nejvyšší bytosti. Při recitaci růžence a nejen jeho, si však člověk uvědomí ještě jednu věc. Totiž, že se ve skutečnosti nikdy nemodlí sám. A nemyslím teď jenom na Pannu Marii, kterou prosíme, aby se za nás přimlouvala. Jde mi o množné číslo, jimž se v modlitbě vyjadřujeme. „Otče náš…“ „Pros za nás hříšné…“ „V kterého věříme…“ „Který se pro nás krví potil…“ To je několik málo příkladů vzatých z růžence, které naznačují, že i kdybych klečel sám někde za zavřenými dveřmi, nejsem sám. Kromě Pána Boha a Matky Boží tady hrají roli ještě další blíže neurčení lidé, za něž se obracím K Bohu stejně jako za sebe.

Starý i Nový Zákon mnohokrát připomínají, že lidé patří jeden k druhému. Vyzdvihují se některé svazky vyloženě posvátné: manželé, děti a rodiče. Když se člověk modlí a přitom nectí otce nebo matku, jeho modlitba nedochází vyslyšení. Když se člověk obrací k Bohu s prosbou a přitom se proviňuje vůči manželce, nemůže být jeho prosba vzata vážně. A nejen vztah k členům rodiny je v modlitbě důležitý. Vzpomeňme například Ježíšova slova o člověku na cestě do chrámu, který si vzpomene, že proti němu něco jeho bližní má. Potom ať se raději vrátí, s bližním se smíří a Bůh shlédne na jeho oběť.

I takto se dá vysvětlit, že se člověk nikdy nemodlí sám. Vždy má v sobě nějaká pouta k dalším lidem a buď díky nim nejen sebe ale i je k Bohu přináší, anebo jej pouta neodpuštění, závisti a dalších hříchů, svazují, takže jeho modlitba nemůže dojít k Pánu Bohu.

Také se ale dá říct, že se člověk nemodlí sám v tom smyslu, že se s ním modlí jiní lidé, které ani nezná. Růženec je tak vymyšlen. Stejná modlitba zní z úst mnohých lidí, ať už jsou zrovna spolu anebo se modlí každý na jiném místě a třeba i v jiné době. Všechny spojuje jeden růženec. Byl určen k tomu, aby lidi mezi sebou sjednocoval a oni společně a v jednotě s Řádem kazatelů se obraceli k Pánu Bohu a společně od něj dostávali milosti. Mimo jiné milost odpouštět, zachovávat jednotu, prohlubovat jednu víru, zkrátka to, co charakterizuje nejen růžencové bratrstvo, ale také církev. Co bychom si přáli, aby charakterizovalo každou rodinu a vůbec společnost.

Modlíme se v množném čísle a snad se tím naše řady rozmnožují. Vyprošujeme si milost jednoty. Ježíš za ni prosil. Modlil se, abychom byli jedno, měli lásku k sobě navzájem a tak svět poznal, že náležíme Ježíši. Modlíme se, protože víme, že více lidí snadněji vyprosí dary. Modlíme se, protože bez Boží pomoci nemůžeme opravdově milovat. Modlíme se s Pannou Marií, protože je to nanejvýš rozumné. Že básním? Ale Církev od začátku ví, co je to dát se dohromady a spojit se na modlitbách s Pannou Marii. Tak začínala a díky růženci se toto tajemství opakuje. Jen není vše tak viditelné, jako tenkrát v Jeruzalémě. A neměla jen tehdejší generace k dispozici všechny milosti a my už nic. Oni na rozdíl od nás mohli Pannu Marii vidět na vlastní oči a modlili se společně s ní v jednom domě. My máme být těmi blahoslavenými, kteří neviděli, a přesto uvěřili, že nás stále provází a modlí se s námi. Spolu s Pannou Marií se vracíme k věcem opravdu důležitým. K tomu, že se Bůh pro nás vtělil, působil, byl ukřižován a vstal z mrtvých, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a smrti. Spolu s Pannou Marií doufáme v dar Ducha svatého, který nám dá ty věci chápat, více věřit, doufat a milovat a také růst ve vzájemné jednotě.

Snad by v tuto chvíli bylo záhodno skončit, leč dovolil bych se ještě vrátit k jedné okolnosti spojené s růžence. Všichni znáte vítěznou námořní bitvu u Lepanta. Odehrála se 7. října 1571 a právě toto datum ne náhodou souhlasí s datem, kdy se slaví svátek Panny Marie Růžencové. Souvislost, zde není úplně jednoduchá. Svátek se původně jmenoval jinak, ale děkovalo se v něm za vítězství, za porážku tureckého loďstva, která se připisovala přímluvě Panny Marie. Změna názvu svátku na Panny Marie Růžencové se začala rodit až tehdy, když si jej oblíbila růžencová bratrstva na různých místech světa a začala jej slavit jako svou poutní slavnost.

Však zpět k bitvě. Na straně Svaté ligy jsou zaznamenány ztráty okol osmi tisíc mužů, na straně tureckého loďstva třicet tisíc mužů. A to zní hrozně a nepochybně to hrozné bylo. Jen je třeba zmínit, že mnohem horší zbraní než loďstvo je nenávist. Jsem na tenkém ledě, ale mám za to, že Juan de Austria jako dobrý velitel a křesťan musel vybojovat mnohem zásadnější bitvu, totiž nemít v sobě nenávist vůči Alimu Pašovi a jeho loďstvu. Nebo jím na druhé straně pohrdat. Musel se jej snažit pochopit, vžít se do jeho situace, ocenit vojenské umění. Nenávist člověka zaslepuje, a i kdyby druhého zabil, nikdy se svého soupeře nezbaví. Stále jej bude pronásledovat. I vojáci musejí mít úctu k druhé straně, přestože se najednou octli proti sobě jako nepřátelé. Stejně tak pohrdání, podceňování protivníka zaslepuje. Říkám to proto, že na scéně se rýsuje několik konfliktů. I ten islám se opět tlačí do Evropy a snad bude čím dál tím víc potřeba milosti, která spojuje zdánlivě nespojitelné: pevnost a neústupnost ve víře a zároveň úcta k jejím nepřátelům. Je třeba snažit se pochopit druhou stranu, ale není důvod stále ustupovat. Láska není slibována bez konfliktů. Víra není spojena s pozemským klidem (blahoslavení pronásledovaní…). A i kdyby se politická situace nějak zázračně vyřešila, vždyť i mezi blízkými je potřeba víru hájit. Zdá se totiž důležité přidat k obrazu vyprošované jednoty i toto. Nikdy jednota nenastane, když se zřekneme víry, ztratíme slanost soli. Prosíme o něco mnohem hlubšího. Učíme se milovat nepřátele a nenávidět bludy a povrchnost. V tom je růženec, modlitba sjednocující s Pannou Marií, s těmi, kdo se také modlí i s těmi, kterým máme posloužit na cestě k Bohu, určitě dobrou zbraní.

Category:
Czech