Vystoupil na horu pomodlit se

„Ježíš vystoupil na horu, pomodlit se.“

Uznejte bratři, je podivuhodné, že svatý Lukáš zdůrazňuje právě toto. Mnohem více než onen mimořádný a jedinečný okamžik Proměnění, klade do popředí modlitbu. Modlitba je pro Lukáše obzvláště důležitá… protože je zvláště důležitá pro Ježíše. Právě u Lukáše můžeme nejlépe vidět, jak se Ježíš v zásadních okamžicích svého působení dlouze a intenzivně modlí. Modlí se, protože miluje svého Otce, modlí se také, aby nám dal příklad. Když nás Církev v této době vyzývá k postu, modlitbě a almužně, vidíme, že Ježíš je první, kdo tyto prostředky praktikuje, a tím nám také dává příklad. Dává nám dokonce ještě víc než příklad, dává nám návod. Minule nás učil, jak se postit a zdolávat pokušení, dnes nás učí, jak se modlit a jak zvládat ne pokušení, ale naopak velké Boží milosti.

Jak se tedy máme modlit?

Nejprve je třeba vystoupit na horu. To vyžaduje námahu a odhodlání. Modlit se těžko můžeme, pokud nám chybí vytrvalost a pokud odmítáme podstoupit úsilí spojené s tím, že si najdeme na Boha čas a místo. Ježíš měl na práci víc než kdokoliv jiný a přesto se nejen odhodlal modlit, ale dokonce tomu obětoval dost času – vyjít na horu ho zabere ne zrovna málo!

Dále, modlitba nás má vést k naší vnitřní proměně. Nejde o to, že by výraz tváře měnil Pán Bůh – že by se na nás jednou mračil a jednou usmíval – nejde o to si ho naklonit, a už vůbec ne ho přemluvit, aby změnil plány, jde o to, abychom se změnili my. Aby se změnila naše tvář a byla podobná té Ježíšově. Jaká je Ježíšova tvář? Jeho oči vidí potřebné a shlíží k nim. Úsměv jeho lící zračí něhu k ostatním. Jeho ústa promlouvají jen pravdu a vychází z nich jen povzbudivá a laskavá slova. A konečně jeho nos směřuje přímo k Jeruzalému, kde ho čeká utrpení a smrt, ale on neuhýbá vpravo ani vlevo od cesty, kterou ho vede Duch Svatý, aby vyplnil vůli svého nebeského Otce. Tak i naše tvář má být modlitbou proměněna, aby odrážela Boží slávu a podobala se té Ježíšově.

Petra a jeho druhy přemohl spánek… i to se může stát, zvláště řeholníci, kteří vstávají k modlitbě velmi brzo ráno, by o tom mohli vyprávět… Ale důležité je, že to nevadí. Nevadí, když nejsem s to chápat Boží slávu, když nám i v modlitbě mnohé uniká, když v modlitbě nevíme, co mluvíme. Naše vlastní modlitba nás přesahuje! Nikdy nevíme, co přesně při ní prožíváme, jak během ní roste Boží milost v nás a jaké si z ní odnášíme plody. Ovšem vadí, pokud nám jde hlavně o to, aby nám při modlitbě „bylo dobře“. Jistě, Pán Bůh nám dává při modlitbě zakoušet útěchy, byť asi ne tak velké, jakých se dostalo oněm třem apoštolům. Máme za ně být vděční a děkovat mu za ně, ale nemají být hlavním cílem naší modlitby, dokonce ani nemají být tím nejdůležitějším, co si z ní odnášíme.

Co si z modlitby máme odnést? Hlavně dvě věci. První je poučení – lepší pochopení tajemství Krista a jeho života. Tak jako Petr a ostatní měli díky této mimořádné modlitbě lépe pochopit následující události a vnímat je ve světle Božího záměru, který je jim zjeven… během Svatého týdne uvidíme, že se jim to příliš nepodařilo- vždyť navzdory mimořádnému poučení pořádně nepochopili smysl Kristova utrpení…

Druhým plodem modlitby má být povzbuzení. Povzbuzení poslouchat Krista, byť ne vždy chápeme, co činí, byť je jeho cesta strmá a náročná, byť směřuje do Jeruzaléma, kde čeká utrpení smrt, vždy však o něm platí Otcova slova:

"To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!"

 

Category:
Czech