Uvedení radosti bolesti, světla i slávy do chrámu



Víme, že modlitba růžence se skládá z desátků, kde se po modlitbě otčenáš desetkrát opakuje modlitba zdrávas Maria, a na konci modlitba Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému. V každém desátku se rozjímá o nějaké významné události ze života Pána Ježíše a jeho matky Panny Marie. Pět radostných, pět bolestných a pět slavných událostí, mezi které nedávno přibylo pět dalších, spíš tajemství než pouze událostí – tajemství světla.

Čtvrtým radostným tajemstvím je právě událost dnešního dne – uvedení Páně do chrámu. Událost radostná – čtyřicátý den po narození Páně se Panna Maria a Josef radují, že mohou, podle víry a zvyků svých otců jim darované dítě uvést do chrámu. Radují se nejen oni, ale i Simeon a Anna, o nichž jsme slyšeli v Evangeliu. Tito dva vírou a vytrvalostí proměnění lidé posilují radost Marie a Josefa, když mluví o dítěti jako o Spasiteli a vykupiteli. Ovšem jejich svědectví, především z úst Simeonových není pouze radostné. Ono je i bolestné. Simeon předpovídá Marii, že její vlastní duši pronikne meč. Meč bolesti utrpení jejího Syna. Uvedení Páně do chrámu tedy není pouze tajemstvím radostným, ale také, svým způsobem, tajemstvím bolestným.

Radostným i bolestným. Ale Simeon říká o Ježíšovi ještě více: „světlo k osvícení pohanům“. Ježíš je světlem. Světlem, které vchází do chrámu, aby jej osvítilo. To dnes jasně cítíme, vidíme i my, když držíme hromničky v rukou. I my máme být světlem, protože Pán Ježíš je světlem. „Světlem k osvícení pohanů, a k slávě Izraelského lidu.“ Nejen radost, nejen světlo, nejen bolest, ale také sláva. Král slávy vchází dnes do chrámu. Zpívali jsme v žalmu: „Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se prastaré vchody, ať vejde král slávy.“ Je-li předpovězena bolest Spasitele a jeho matky, blíží se také sláva. To největší tajemství, které si připomínáme ve mši, a o kterém také rozjímáme v růženci – Bůh skrze utrpení oslaví svého syna, a přijme jeho oběť jako vykoupení všech lidí – z Izraele, i z ostatních, v té době ještě pohanských národů.

Radost, světlo, bolest a Sláva. Bez Krista nejdou dohromady a sami o sobě nedávají smysl. Radost – netrvá. Mění se spíše v přerušované chvíle potěšení. Světlo – jsou spíš oslnivé okamžiky záře, o které nevíme, odkud přichází. Víme, že Slunce není Bůh: není věčné a nemůžeme žít v jeho blízkosti a ostatní hvězdy jsou nám ještě více vzdálené. Bolest – nedává smysl. Bolest bolí, a chceme-li ji se zaťatými zuby za každou cenu snést, vede nás k sebestřednosti nebo k zoufalství. Sláva bez Krista – je ta naše marná sláva, jako polní tráva.

Pouze v Kristu radost, světlo, bolest a sláva dávají smysl. Radost – z naděje na spásu. Radost z toho, že on je, že on přichází, vchází do chrámu. S ním přichází opravdové světlo, které osvěcuje každého člověka. Světlo vnitřní, ale přitom opravdové, viditelné očima víry, očima Simeona a Anny, kteří v dítěti poznávají očekávaného Spasitele. Bolest, která bude obětována za vykoupení z hříchů. Sláva, které bude dosaženo jednou pro vždy. V Kristu, a skrze Krista.

Pojítkem radosti, světla, bolesti a slávy, je trpělivost. Bez trpělivosti se radosti nedosáhne, ani žádná radost déle netrvá. Kristovo světlo svítí více v lidech, kteří jsou trpěliví. Trpěliví, jako panna Maria, také proto, že jsou připraveni snášet i bolest. A to ne bolest pro bolest, ale bolest pro budoucí slávu. Slávu nikoliv svoji, ale slávu Boží. V něm je naše světlo, radost i sláva. V Ježíši Kristu, pro nás narozeném z Panny, jsou naše radost, světlo, bolest i sláva uvedeny do chrámu. Kéž tedy s vírou vytrvale neseme dál Jeho světlo, abychom i skrze bolest, která v životě nemine nikoho z nás, jednou vešli do věčné slávy a již nyní se radovali z jeho království.

Category:
Czech