„Vystoupil s nimi na horu…“

Dříve, než Ježíš zatvrdí svou tvář k Jeruzalému (Lk 9,51), jeho tvář mění vzhled na vysoké hoře. Dřív než vyrazí, aby vystoupil do Jeruzaléma (Lk 18,31) a v něm na dřevo Kříže, vystupuje na tuto horu. Dřív, než se na hoře Golgotě bude modlit za své vrahy (Lk 23,33), modlí se na hoře Proměnění se svými učedníky!

Následujme jej spolu s Petrem, Jakubem a Janem na horu i my a poslyšme, co nás učí!

Teprve na hoře si Petr, Jakub a Jan mohou uvědomit, jak hluboce se Boží Syn ponížil, když přijal lidskou přirozenost. On, světlo, jež rozzařuje každou temnotu, sestoupil do temnot tohoto světa, temnot betlémské noci, v níž se narodil, temnot této noci proměnění, během níž učedníci usínají, temnot getsemanské noci, kdy nejen usnou, ale také svého Mistra opustí. On, který je větší než Mojžíš, se dobrovolně podřídí soudu těch, kdo si Mojžíšův stolec osobují. On, který je větší než Eliáš, nevystoupí do nebe na ohnivém voze, ale na dřevě smrtícího Kříže. Ať už jsou apoštolové jakkoliv zmatení, překvapení či ustrašení, jedno chápou dobře: výjimečná není sláva, jež nyní z Ježíše vyzařuje, nýbrž to, že během jeho pozemského života je tato sláva takřka pořád skryta. Nejen, že přijal naše lidství, ale ponížil se ještě víc, když v něm nedával vyniknout své božské slávě. A pokud ji zjevuje nyní, nečiní to proto, aby si usnadnil život a dostalo se mu poct a moci, které by mu právem náležely. Činí tak, aby ještě více vyniklo ponížení, které pro nás podstoupí, když jeho tvář změní nikoliv sláva, ale nezměrné utrpení, kdy mu šat nezbělí, ale bude odebrán, a kdy bude obklopen ne Mojžíšem a Eliášem, ale dvěma lotry. Aby vyniklo ponížení, ale především láska, z níž on toto ponížení podstupuje. Láska, z níž a s níž sestoupil ze slávy, do naší ubohosti.

Neděje se tak ovšem nějak samoúčelně. Neukazuje se, aby nás ohromil svou slávou, či naopak ochromil strachem. Svou slávu zjevuje proto, aby nám ukázal, k čemu i my sami jsme voláni. Aby nám ukázal, co nám nabízí. Aby nám ukázal, co pro nás získá. Aby nám ukázal, kam nás chce přivést, totiž do své slávy. Petr říká „Je nám dobře“ a cítí touhu, aby ten okamžik udržel navždy. Ovšem Ježíš nabízí mnohem víc! Nejen své vlastní Proměnění, ale proměnění nás samotných. Nechce nám dát vidět slávu jenom svého oslaveného lidství, ale proměnit nás samotné, abychom mohli navždy ve slávě vidět Boha tváří v tvář. Proměnit nás samotné tak, abychom i my byli světlem. Abychom nezářili jen tím, že hledíme na tvář Božího Syna, ale tím, že jsme sami byli proměněni v Boží syny a dcery.

Jak toho dosáhnout? Sám Otec nám to z oblaku přímo říká: „Toho poslouchejte!“ Poslouchejme tedy, co jeho vyvolený Syn říká. Lukáš doslova píše, že s Mojžíšem a Eliášem rozmlouval o svém exodu. Exodu, jenž znamená přechod. Přechod do oné slávy, z níž k nám přišel. Přechod, který vede přes Kříž. Přechod, v němž ho máme následovat. Stejně jako svou slávu nám Ježíš neukazuje, jen abychom ji kontemplovali, nýbrž abychom do ní vstoupili, tak ani svůj křížový exod nám nepředkládá, jenom abychom jej viděli, nýbrž abychom jej byli schopni v něm následovat. Ano, slavné Proměnění Páně mělo posílit učedníky, aby dokázali snést utrpení svého Mistra, avšak mělo je také připravit, aby dokázali podstoupit své vlastní. I naše cesta proměnění, i naše cesta do slávy je totiž cestou exodu. Exodu, který vede mořem rudým Kristovou krví prolitou na kříži, krví, která jediná dokáže vyprat šaty našich duší, aby byly oslnivě bílé. Tehdy vystoupíme ne už do pozemského Jeruzaléma, který zabíjí proroky, ale do nebeského Jeruzaléma, na svatební hostinu Beránkovu, jenž nejen setře slzy z našich tváří, ale naplní je věčnou radostí a září!

The Transfiguration
Czech